První letní den

Tak prý máme astronomické léto... Inu, dobrá, ale kde je to léto faktické? Rtuť teploměru se patrně zapomněla podívat do kalendáře a ten zlatý kroužek na obloze, kterému se říká hřejivé sluníčko, své paprsky taky vystrkuje dosti nesměle.
Spíš než na plavky člověk první letní den pomýšlel na plamínek příjemně plápolající v krbu a o tom praskání dřeva ani nemluvě. To by se to v měkkém teploučku pospávalo, co? Nás mohly venku hřát jedině teplé kombinézy. A... a vlastně ještě něco. Vědomí, že jeden chlupatý mrňous, kterého důvěrně známe, se u těch krbových kamen jistojistě vyhřívá. Tedy s přestávkami na něco dobrého k snědku, pohlazení od paničky a významný kočičí průzkum v trávě.
Technickou pomoc a vyproštění potřebuje v drtivé většině případů motorista, přesněji řečeno jeho vozidlo. Čas od času je ale tím potřebným i živý tvor. A tomu jde zpravidla o hodně – o život.
Jeden takový se třásl strachem a vyčerpáním ve Štítarech. A chladem nejspíš taky, protože před rokem a čtvrt, kdy se zhruba roční kocourek ztratil, se teploty ani přes den nevyšplhaly na dvoumístnou číslici a matička příroda ještě nevěděla, zda na pozemské tvory spouštět déšť, nebo sníh, a tak to mixovala půl na půl. Chlupatého prcka, který byl mimo byt patrně tak podruhé v životě, zahnal pes na vysoký suchý strom. Přikrčil se na větvi ve výšce zhruba patnácti metrů a čekal, až se psí nepřítel vzdálí z dohledu. Vzdálil. Jenže vystrašený, nezkušený kluk sotva odrostlý kočičím plenkám už nedokázal slézt zpátky na zem. Přišla noc. Po ní chladný den. A další noc. A další den... Podle všeho bylo zvíře na stromě uvězněné bez potravy a vody čtyři dny. A vlastně i bez spánku. Ono zkuste usnout na pěticentimetrové větvi, pod níž to máte patnáct metrů k zemi...
A tak přišla ke slovu lezecká technika. Lana, karabiny a další horolezecká výbava musela ukázat, co umí. A my taky. Suchý strom měl silnější větve až ve více než desetimetrové výšce a i ty se nesympaticky lámaly při prvním doteku lidské ruky (natožpak nohy). Snášel se soumrak a takřka ledový déšť dělal z vetchého kmene cosi, co doslova prokluzovalo pod rukama. Ale podařilo se. Zvíře instinktivně vycítilo lidskou pomoc, která přišla ve chvíli, kdy už bylo na pokraji svých sil, a bez jediného vystrčení drápku se nechalo vzít do ruky i spustit na laně do připraveného vaku, odkud už putovalo k veterinární lékařce. A odtud do svého nového domova, kde se chlupáč, který dostal jméno Cézar, postupně zotavil, zesílil a vyrostl do kočičího fešáka, ze kterého (kdyby nebyl vykastrovaný) by byly unešené všechny kočky v širokém okolí.
„První noc jsem ho nemohla nechat samotného v cizím prostředí, mezi cizími lidmi a po tom všem, co si, chudák, prožil,“ popsala nová panička. A tak se kocourek celou noc tiskl pod peřinou. „Bál se usnout, spal s otevřenýma očima, a jakmile na chvíli usnul, začal sebou divoce cukat a kopat tlapkama. Takže jsme toho mnoho nenaspali,“ dodala. A dneska? Dneska mu bylo úplně šumák, že počasí neodpovídá prvnímu letnímu dni. Však ony ty teplé dny, kdy se dá krásně vyvalovat na sluníčku, přijdou a čas se zamračenou oblohou lze krásně strávit u krbových kamen, na oblíbené stoličce a polštářku.
A pak bych se mohl mrknout do misky, co že tam panička nachystala, a potom třeba provést nějakou lumpárničku typu vyskočení na kuchyňskou linku. V tom jsem přeborník. Uznejte sami, co kdyby tam bylo třeba masíčko?! Panička se sice bude trochu škaredit, ale pak stejně řekne „No jo, tak na, ty můj loupežníku. Jen prosím tě zase nelez na nějaký vysoký strom, jo!“