Odstraňování povodňových škod na Frýdlantsku, srpen 2010
Vstává se ráno kolem páté, celý den těžká práce a do postele se člověk dostane, když brzy, tak v jednu po půlnoci. Tedy do postele... občas na sedačku do auta. Ovšem suchou, což je v oblastech postižených záplavami ještě docela solidní komfort....
„Snažili jsme se dělat co nejdéle, protože meteorologové varovali před dalším deštěm, takže bylo potřeba koryto řeky vyčistit co nejdřív. Někdy jsme ale dostali spát i dřív než po půlnoci,“ říká Jürgen Paul Boss, který na Frýdlantsko vyjel pomáhat s kolegou Petrem Vančem a tolik potřebnou těžkou technikou.
Člověku se při pohledu na krajinu a lidská obydlí, přes která se prohnala velká voda, honí hlavou všelico. Smutek, vztek, uvědomění si malosti před matkou přírodou, touha pomoci, hřejivý pocit úžasné lidské solidarity.
„Pohled na škody, které povodeň napáchala, je deprimující. To, co vidíte a vnímáte přímo na místě, pokud člověk nezažil, těžko se vypráví a reprodukuje. Zažili jsme Troubky v roce 1997, po třech letech zatopenou Prahu. Člověk se nad to všechno musí dokázat povznést, aby byl na místě vůbec co platný, ale na sto procent toho nedbat nelze. Vidíte lidské neštěstí, vnímáte to, co živel v podobě vody dokáže. Jasně vidíte, že proti přírodě jsme takhle malinký. Do všeho se promítají osudy lidí. Lidí, kterým se díváte do očí, podáte jim ruku, slyšíte tón jejich hlasu. To je něco úplně jiného než pár záběru zprostředkovaně přes televizní obrazovku,“ líčí Jürgen Paul Boss.
Ten se na zatopeném Frýdlantsku hned krátce po povodni potkal se třemi typy lidí. Jedna skupina lidí je deprimovaná, ale zatím nevnímá, co se vlastně stalo, všechno jakoby vnímala přes mlhu, jsou to okamžiky, kdy na člověka neštěstí ještě nedolehlo v plné tíži. Další lidé již vnímají, co se stalo i jak těžké časy je ještě čekají. Vidíte je sedět jako hromádky neštěstí, jsou vděční za jakoukoli pomoc. A bohužel se našli i lidé, kteří se na neštěstí druhých chodí dívat, neboť sami bydlí na vršku, záplavy se jich nedotkly a nejsou schopní vidět neštěstí druhých. „A dokonce jsme viděli i povodňové turisty s foťáčkama, pro které je výlet do zatopené oblasti jako akční film. Když pak vidíte starší ženu postávající s kapesníkem na tváři u domku, který voda poškodila natolik, že bude muset být stržen, a vedle mladou dvojici s kamerou, to se člověku svírá dlaň v pěst. A co teprve, když vyšlo najevo, že se v postižené oblasti rabovalo. Neuvěřitelným vrcholem byla i situace, kdy si spoluobčané, kteří pomoc vůbec nepotřebovali, přišli pro coca-colu. Dostali dobrou vodu a za pár hodin byli přistiženi policií, jak ji prodávají u silnice po 130 korunách,“ dodal.
Jak už to tak bývá, lidské povahy se v pravém světle ukáží právě v kritických chvílích. Na Frýdlantsku (konkrétně ve vlastním Frýdlantu a v nedalekých Heřmanicích) se ale ti, kteří přijeli pomoci, potkali podle svých slov z větší části s úžasnými lidmi. „Například obětavost manželů Kozákových z Heřmanic je něčím, před čím člověk bez váhání smeká klobouk. Ačkoli byli sami povodní částečně postižení (jejich dům unikl zkáze jen o vlásek), nekoukali se jako někteří jiní, co komu voda vzala, ale na povodní zpustošené zahradě postavili stan, vyčlenili místo, kam se soustřeďovala pomoc v podobě potravin, pitné vody, desinfekce, košťat atd. Na zahradu umístili tři bazénky, kde se dalo umýt, starali se, za vlastní peníze kupovali pití pro dobrovolné pomocníky, policii, městskou policii, hasiče, vojáky, nabídli i svoje soukromí, třeba na první pohled drobnost, že jste si k nim mohli dojít na toaletu, umýt se. Paní připravovala hrnce guláše, výborné polévky, prostě klobouk dolů,“ popsali Jürgen Paul Boss a Petr Vančo.
Nezřídka se stalo, že místní hospodyňky, které jen tak tak zprovoznily vyplavenou kuchyň, v provizorních podmínkách neváhaly napéct pekáče buchet, usmažit plnou mísu řízků nebo třeba „jen“ míchaná vajíčka od slepiček, které přežily, a už uháněly k řece, aby „našim klukům“ při těžké práci trochu přilepšily. „Člověka to strašně potěší a povzbudí, najednou vnímáte, jak si lidé v těžkých chvílích dokáží být blízko,“ shodují se oba muži.
„Úžasný charakter projevili i místní dobrovolní hasiči, kteří vyjeli na pomoc ostatním, přestože sami měli doma vyplavený domek a někde i zničenou techniku. Prostě to všechno svoje nechávali až jako poslední,“ dodal Jürgen Paul Boss.
A co bylo vlastně pohnutkou pro Bossáky, jak mužům z Kolína místní okamžitě začali říkat, k tomu, že vyjeli na pomoc zaplaveným oblastem, ačkoli je nic nenutilo? „Věděli jsme, že můžeme pomoct. Mohli jsme nabídnout potřebnou těžkou vyprošťovací techniku v podobě vyprošťovacího speciálu i vlastní práci, platné bylo i asistenční vozidlo. Patrolem jsme třeba kluky od hasičů, takzvané lezce, jistili. Na jednom břehu za pevný kmen, na druhém za tažné zařízení auta se uvázalo lano, aby se dalo napnout přes řeku, a kluci z něj slaňovali a uvázali obrovské naplavené kmeny, které jsme pak vytahovali vyprošťovacím speciálem, druhá parta pak vyprošťovacím tankem,“ vysvětlil Jürgen Paul Boss.
Bossácká vyprošťovací technika měla na Frýdlantsku doslova mraky práce. Tahala spoustu stržených lávek a mostků, obří kmeny i s kořeny, které řeka přinesla třeba x kilometrů, kusy asfaltu, trubky plynového a vodovodního potrubí, nejrůznější kovové konstrukce, musela se odstranit také celá stromová alej, která byla narušená a hrozila, že při další vodě vytvoří hráz. Odtahovaly se vraky aut, které voda odnesla a staly se z nich doslova ruličky plechu, že se ani nedalo poznat, co to vlastně původně bylo za auto. Sem tam zapadla i technika, převrátil se kontejner, vyprostit bylo potřeba cisternu s vodou apod. Někdy přišla na řadu i smutná práce v podobě strhávání povodní zničených domů, které už nešlo zachránit. K tomu všude spousta kabelů a nikdo si nemohl být stoprocentně jistý, jestli některý nebude pod proudem. Zmizel dokonce celý kamion s návěsem. I profesionálové zpočátku trochu nevěřili, ale kamion se skutečně našel několik kilometrů po proudu doslova omotaný kolem stromu. Hodily se mnohdy i zkušenosti a odvaha. Například u tzv. lesovozu (auta používaného na práci se dřevem v lese) od kolegy z Kladna. Po první bleskové povodni se za několik dní hladina řeky zvedla znovu, rozdělila vesnici na dvě části a techniku bylo potřeba dostat na druhý břeh. Jenže prakticky všechny mosty byly stržené. Takže přišly ke slovu zkušenosti dvou profesionálů. Jeden sedl za volant lesovozu a druhý ho ze břehu, odkud bylo lépe vidět než z kabiny řidiče, naváděl, aby se přes rozvodněnou říčku dostal na druhý břeh. A povedlo se.
Po celém dnu těžké práce se člověk obvykle hodně těší do postele, tím spíš, když ho druhý den od časného rána čeká totéž. Kde lidé, kteří vyjeli pomoci, vlastně spali? „Pan starosta zjistil ubytovnu, část lidí této možnosti využila, my jsme s kolegou několik nocí spali v autech, dvakrát jsme se na ubytovnu ale také vydali, aby se člověk alespoň občas vyspal v posteli,“ popsal Jürgen Paul Boss s tím, že obce se postaraly také o stravování. Dobrovolní pomocníci nebyli odkázaní jen na dobrou vůli hospodyněk, které měly samy plné ruce práce s vytopenými příbytky. Ve Frýdlantu se vařilo na dvou místech tamních dobrovolných hasičů a ve školní jídelně, kde šikovné kuchařky kvůli povodni tentokrát neměly prázdniny, ale připravovaly odhadem 600 až tisíc jídel denně. V Heřmanicích se rozbalilo zázemí u celní správy, která je na vršku. Nadívané křepelky se sice nepodávaly, ale guláš byl výborný stejně jako těstoviny, rizoto, prostě to, co se dá udělat ve velkém objemu pro partu vyhladovělých chlapů, ze kterých celý den teče střídavě pot a voda z řeky. „Rajská naštěstí nebyla, tu moc nemusím,“ smál se Jürgen Paul Boss. „Vařili dobře, přiváželi i iontové nápoje, protože výdej energie byl velký. Člověk v takovýchto chvílích vydává maximum, co může. Zabrat dostali lidi i technika, některé věci prostě nevydrží obrovskou zátěž - pneumatiky, úvazky (lana a vazáky), boty,“ dodal.
Nebyl trochu hazard vyjet na těžkou práci s úrazem, který si žádal spíše hospitalizaci než silnou zátěž? „Utržený vaz v koleni mě trochu trápil, dostal se tam zánět, ale základní ošetření jsme udělali a říkal jsem si, že až se vrátíme domů, něco s tím udělám. No, nějak na léčení nevyšel čas, ale dobrý. Co člověka nezabije, to ho posílí. Tak nějak to bolelo, trochu jsem pajdal, ale zase jsem si odvezl přezdívku Joffrey,“ smál se Jürgen Paul Boss.
Třetí základní potřebou, kterou není v povodněmi postižených oblastech pro lidi jednoduché zajistit, je po stravování a přenocování také hygiena. Armáda na sever Čech přivezla mobilní sprchy, velké nafukovací stany, které stačí napojit na hydrant. Využívali je všichni a po těžké práci ve špíně velmi rádi. I když se do nich vejde několik lidí, samozřejmě nejste doma ve své koupelně. Musíte počkat, až bude místo, takže se párkrát s prací končilo o půlnoci, než se člověk dostal do sprchy a následně do postele (auta), byly dvě hodiny v noci a v půl páté pískal na mobilu budík. A to se často mezitím ještě musela s krizovým štábem naplánovat práce na další den.
„Pokud vyjedete pomoct lidem postiženým povodněmi, víte, že nejdete na procházku růžovým sadem. S tím se prostě musí počítat. Na druhou stranu člověk vidí úžasnou lidskou solidaritu, skvělou spolupráci všech složek, nasazení lidí, kteří tam přijeli jako dobrovolníci, lidí z Adry, spousty lidí z městské policie, policie, hasičů, dobrovolných hasičů... Někteří přijeli sami za sebe, dobrovolní hasiči se sjížděli doslova z celé republiky. Nasazení starostů ve Frýdlantu i v Heřmanicích bylo prostě nepopsatelné. Nezbývá než smeknout... Škoda jen, že se nikdo z vlády či armády nepozastavil nad tím, jak v podobných chvílích chybí útvary civilní obrany. Tyto útvary by se bývaly velmi hodily. Dnes už je jejich technika rozprodaná nebo nešťastně skončila ve sběru. Armádě možná vadilo, že třeba dva roky stála, ale nikdo si asi neuvědomil, že situace typu povodní může přijít kdykoli a všem nám je jasné, že to tentokrát bohužel nejspíš nebylo naposledy,“ dodal.
„Jo Bossáci, to byli bezvadní kluci,“ vzpomněl si ihned starosta Frýdlantu ing. Dan Razmer. „I po celém dnu tvrdé práce dokázali večer udělat legraci,“ dodal. „Všichni, kdo přijeli pomoci, od hasičů, drážních hasičů po policii a dobrovolníky, byli úplně úžasní a všem moc děkuju,“ připomenul.
Velká slova díků putují také z Heřmanic ústy starosty Vladimíra Stříbrného. „Chlapi opravdu makali. Přijeli zrovna v týdnu, kdy tu bylo nejvíc práce, Bossáci nám strašně moc pomohli. Situace je zlá. Lidé, kteří viděli Troubky, říkají, že Heřmanice dopadly, aniž bych chtěl snižovat neštěstí v jiné obci, ještě hůř. Čtyři domy nám zmizely z mapy, tři se budou bourat, jeden se ještě pokoušíme zachránit. Pěti jsme podbetonovali základy, uvidíme, co udělá zima,“ říká starosta. Podle jeho slov bude trvat nejméně pět let, než se povodní zpustošené Heřmanice dostanou do přibližně podobného stavu jako před povodní. „Ale ani tak to už nebude stejná obec. Uvažuje se například, že koryto potoka povede jinudy,“ dodal starosta, jehož hasiči přišli povodní o dvě auta včetně trambusu. „Pocházím z Frýdlantského výběžku, bývaly tam povodně, ale teklo třeba 10 centimetrů po silnici. Dnes je to jiné. Dravá voda tekla úplně jinudy, vzala i staré hrázděné domy vybudované kolem roku 1850,“ zmínil velmi zneklidňující okolnost. Naši předkové (narozdíl od nás, současníků) přece vždycky věděli, kde stavět...
VIDEA A DALŠÍ INFO HLEDEJTE TAKÉ NA FACEBOOKU